Supervizí případové konzultace byly pojaté především jako „ochutnávka“ toho, co vlastně supervize jsou, co obnáší, jaké jsou její možnosti, zisky a efekt pro samotné účastníky.
Významným přínosem supervizích konzultací bylo jejich praktické zaměření na rozbor konkrétních komplikovaných případů, s nimiž se ve své praxi sociální pracovnice OSPOD potýkaly, a ulehčení řešení profesních problémů. Supervizní konzultace byly zaměřené také na zvládání zvýšené emoční zátěže sociálních pracovníků při práci s dysfunkčními rodinami a jsou vhodnou a efektivní formou prevence „syndromu vyhoření“. Konzultace byly založeny na rozboru komplikovaných případů z praxe, které průběžně sociální pracovnice přinášely a / či které je emočně nadměrně zatěžovaly. . Přínosné bylo sestavení interdisciplinárního týmu, v němž měli své zastoupení: supervizoři, lékař, zástupce azylového domu pro děti, právník, pedopsycholog. To nám umožňovalo pojímat případy komplexně, z úhlu možností a kompetencí různých profesí a s důrazem na jednotnost postupů celého systému péče a ochrany dítěte. Vedlejším ziskem je mnohem větší pochopení problémů i limitů, s nimiž se jednotlivé články celého systému potýkají, což má pozitivní dopad na vzájemné porozumění a prohloubení spolupráce. Společné hledání řešení, společně sdílené kasuistiky pomohly rozbourat mnohé mýty a mylné představy o práci „té druhé strany“.
Během realizace projektu jsme se ponejvíce potýkaly s časovou zaneprázdněností / nedostupností sociálních pracovnic při naplňování klíčové aktivity Supervizí případové konference. Navzdory tomu, že byl o supervize značný zájem, každodenní realita neumožnila vždy plné využití kapacity těchto setkání, a to např. z důvodů soudních jednání, jichž se sociální pracovnice účastní bez možnosti většího vlivu na stanovení jejich konání, dále nemoci, dovolené, nemožnost vzdálit se z úřadu apod. Tato situace byla dána i tím, že jsme se pro zajištění většího pocitu „bezpečí“ snažili vytvářet uzavřené skupiny frekventantů tak, abychom minimalizovali jejich obavy a nejistoty a aby mohli účastníci ventilovat skutečně své hlubší problémy při práci s ohroženými dětmi. Pro mnohé účastníky to bylo první skutečné setkání se supervizí. Jelikož je supervize obecně považovaná za jeden z efektivních nástrojů rozvoje pracovníka, chtěli jsme dosáhnout toho, že naše „ochutnávka“ zvýší zájem sociálních pracovnic o tento nástroje profesního rozvoje. Účastníci supervizích případových konzultací byli s jejich průběhem velmi spokojení a aktivně přinášeli do skupiny své problémy a obtížné případy.
Uspořádali jsme 3 běhy supervizí, každý běh nabízel 4 setkání, celkem se tedy jednalo o 12 setkání. V průměru se účastnilo každé supervizní případové konzultace 4,5 sociální pracovnice.
Realizace zahrnovala oslovení odborníků, oslovení a výběr akreditovaného supervizora, oslovení účastníků, vlastní realizaci supervizích případových konzultací.
